Oslava republiky v nejdůležitějším křesťanském kostele světa.

Úroveň české kultury se v posledních letech významně zlepšuje, říká v rozhovoru pro INFO.CZ advokát a mecenáš Pavel Smutný, společník advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný a také prezident nadačního fondu Bohemian Heritage Fund (BHF). Své tvrzení dokládá výčtem mladých dirigentů a pěvců, kteří aktuálně dosahují významných úspěchů na mezinárodní scéně. Kultura světového významu však podle Smutného nesmí a nemůže být financována státem. Ruku k dílu musí přiložit soukromý sektor, úkolem státu pak je zavést mechanismy, které by sponzorské prostředí pomáhaly kultivovat. Za nejzásadnější projekt BHF Smutný označuje sbírku na Svatovítské varhany, která dokázala spojit tisíce dárců napříč celou zemí a nyní se blíží k úspěšnému završení.

V jaké kondici je dnes domácí kulturní sektor?

Mám to štěstí, že jeho vývoj sleduji nepřetržitě posledních 20 let. Na rozdíl od jiných větví národního výkonu se kultura významně zlepšuje. V devadesátých letech jsme se rozloučili se starým uměním socialismu, jeho protagonistů, architektury atd. To vedlo k určité prázdnotě, intermezzu, vyplněnému průměrností. Nevzpomínám si na žádné významné kulturní počiny, které by se v devadesátých letech nebo počátkem nového století odehrály. Mám pocit, že tehdejší kultura spíše kopírovala vývoj společnosti, která se zaměřila především na ekonomickou transformaci, na osobní výkony. Také se ukázalo, že pro některé lidi je kultura zbytná. Na zbytnost kultury nevěřím, ale bohužel zkrátka tehdy nebyla prioritou.

K mému velkému překvapení je však ta nová generace, která přišla řekněme po roce 2010, plná naprosto výrazných osobností, jak ve výtvarném umění, tak v architektuře, nebo v živém umění mezi režiséry či operními pěvci. Jedná se o „první ligu“. Kultura si tedy prošla jakousi krizí, ale vyšla z ní ve vyšší pozici, než v jaké do ní vstupovala.

Já osobně se jako advokát pohybuji mezi kulturou a hospodářstvím. A myslím si, že to má šanci pozitivně zasáhnout i jiné typy činností. Kultura se podle mě vrací na výsluní.

Když porovnáme způsob, jakým kulturu podporuje stát a způsob, jakým ji podporuje soukromý sektor, přijde mi, že se jedná o dva odlišné světy. Jak na státní podporu kultury nahlížíte vy? Může z ní vzejít a kontinuálně vycházet kvalitní umění?

Ne. Velké umělecké výboje šedesátých let byly možné jen díky tomu, že komunistická strana tehdy chytře pochopila, že umění je mocenský nástroj. Učinila z něj jednu ze svých zbraní, ospravedlnění své moci. Řekla: „My vám sebereme svobodu, vnutíme vám svůj názor, ale za to vám nabídneme povznesení.“

Dnes to tak není, žijeme v demokracii a stát na tyto funkce rezignuje, protože nemá tu potřebu. To na jedné straně vyvolává určité rozpaky, a to i ve mně, protože si myslím, že jsou určité sjednocující úkoly, které stát v rámci kultury má, například stavba nových koncertních síní a divadel, nebo podpora významných kulturních institucí, jako je Národní divadlo, Česká filharmonie atd.

Zde stát neselhává, snaží se, ale jinak tím, že přešel do formy sociálního státu blahobytu, o který se česká politika v jakési pozdní repríze pokouší, tak kulturu vnímá spíše jako statek, který nabízí. Od určité úrovně si zkrátka kulturu musí platit společnost sama.

Možná, že stát nedostatečně motivuje soukromé subjekty k tomu, aby se do podpory kultury zapojovaly. Jaký názor na to máte vy?

Náš demokratický stát je stále velmi mladý. Naše země je stará, měli jsme tolik režimů a zřízení, že se to nedá pomalu ani vyjmenovat. Ta svoboda, která trvá dnes už 33 let, zdaleka ještě nedala vzniknout politikám, které by mecenášství podpořily. Vždyť i hlavní úkoly státu, jako je třeba zdravotnictví, nebo důchody, potřebují reformu. Stát je těžkopádný a kvůli volebnímu cyklu obecně neodvážný. A kvůli podfinancování státní správy je navíc málo rafinovaný. Už v programovém prohlášení vlády Mirka Topolánka najdeme podporu mecenášství. To je sice hezké, ale reálně se nestalo vůbec nic.

Hovoříte o politických cyklech, ty jsou samozřejmě normální ve všech zemích Evropy. Díval jsem se, kde všude v Evropě jsou na podporu kultury umožněny daňové asignace. Ten institut u nás prakticky není, ale mnohde jinde v Evropě ano. Rozumíte tomu, proč to u nás nejde?

Byla tady devadesátá léta, masivní krádeže, masivní daňové úniky, neuvěřitelné komedie například kolem loterií a hazardních her. To tedy nikoho nenaladilo, aby si řekl: „ha, naši podnikatelé už jsou dospělí, právně a národně natolik zdatní, že to nebudou ohýbat a zneužívat – učiníme daňové asignace.“

Myslím si, že na to nastal čas teď. Žiji s oběma těmito sektory a mohu za sebe odpovědně říct, že současný podnikatel je někdo úplně jiný, než byl podnikatel v devadesátých letech a může se mu určitý typ odpovědnosti svěřit. Nejenom vůči kultuře, ale i vůči charitě. Cpát vše přes státní rozpočet, tedy jinými slovy „my od vás ty daně vybereme a nechte to na nás“, to pomoc anonymizuje, odcizuje to společnost, pomáhá to vytvářet příkopy a závist, ale také elitářství. Když někdo jinému nepomáhá, může jím naopak pohrdat. A když někomu není pomáháno, ten zase může nenávidět.

Když například pan Vokurka, místní podnikatel, bude mít úspěch: pěkné auto, každý rok rodinná dovolená na druhém konci světa, všichni to o něm budou vědět. A když tento pan Vokurka přispěje na místní divadlo, nebo třeba na dětský domov, tak najednou vypadá v očích lidí jinak. A také má jinou radost z toho, že něco udělal. Toto je eticky velmi složité, náš stát tyto nuance nezkoumá. Když odevzdáte věci hrubému stroji, nemůžete očekávat subtilní řešení.

Myslím, že bychom měli téma asignací otevřít a popularizovat. Beru to i jako svůj úkol. Určitě budeme tlačit, aby k této věci došlo. Je to velmi důležité pro kondici společnosti.

Vy jste prezidentem a zakladatelem Bohemian Heritage Fund, který podpořil mimo jiné zářijové uvedení oratoria Nádech věčnosti, které se uskutečnilo v Lateránské bazilice v Římě, ve kterém se hlavní role ujala legendární operní pěvkyně Soňa Červená, a které souviselo s českým předsednictvím v Radě EU. Jaký význam má pro vás export české kultury do zahraničí?

Zásadní. Jakub Hrůša se stane novým šéfem Covent Garden (londýnská Královská opera, Hrůšovo angažmá započne v září 2025, pozn. red.), to je prostě bomba. Nevím, zda se tomu může v posledních letech vůbec něco rovnat, samozřejmě Rafael Kubelík, ale ten emigroval…

Někteří odborníci přirovnávají Hrůšovo jmenování právě ke Kubelíkovi…

Ano! Je to tak. Není moje role, abych něco srovnával, ale Hrůša má ve světě tak obrovskou rezonanci… Volali mi z Ameriky, že viděli Hrůšu v televizi, že chtějí přijet do Prahy, aby ho viděli dirigovat. Tak teď nepojedou do Prahy, můžou do Londýna. To má pro českou hudbu úplně zásadní význam. Jakub Hrůša je Čech jak poleno, je geniální a zároveň úplně normální a fajn člověk.

Zadruhé, Václav Luks a Collegium 1704, naši sólisté, jako třeba Kateřina Kněžíková, její manžel Adam Plachetka, Magdalena Kožená, ti všichni jsou skvělí. Nechci tu dělat okresního učitele, který pláče štěstím, že někdo z Česka se „dohrabal“ až do Berlína, Londýna, nebo New Yorku, myslím si naopak, že to je normální. Ale je to „správně“ normální, tak to má být.

To samo ale ještě nestačí, není to systémové. Jako jsme měli Kodeše, Mandlíkovou a jiné tenisty, oni sami nedokázali vytvořit ono propojení. Tahle země potřebuje propojovat. Ve všech oborech – a to je hlavní – se potřebujeme internacionalizovat. A to s sebou nese obousměrnost. To, že jste rád někde na návštěvě, to vám věřím. Ale stejně jako my jezdíme do ciziny, tak i oni budou jezdit za námi – a musí tu být také šťastní.

To znamená, a to se týká především vaší generace – musíme opustit ten pro mě naprosto tajuplný syndrom, kdy jsme tu v tom ani ne teplíčku, ani v tom smrádku, ten už také takový není – ale zkrátka v tom našem všeobjímajícím klimatu. Symptomem toho všeho je pak například to, že jedna nebo dvě třetiny vlády obvykle neumí anglicky.

My si to tu celé tak patláme, sami sebe přesvědčujeme, jak jsme úžasní, občas někdo „vyskočí“, jako ten Hrůša, ale pak říkáme, že to se nás vlastně netýká, protože on už je v tom Londýně…

Nyní se naše země konečně otevře nějaké konfrontaci – a to se netýká jen umění, ale i vědy, podnikání. Já si myslím, že jsme výborní, v mnoha ohlasech se o tom často přesvědčuji. Dnes trávím zhruba polovinu času v cizině, ať už jde o pracovní či kulturní důvody. Tato země je daleko lepší a úspěšnější, než si sama myslí, a to ve všech oborech. Když u nás jdete k doktorovi, opravdu neriskujete. A není pravda, že v jiných zemích to je vždy stejné. Neriskujete, když jdete do opery, neriskujete v řadě jiných věcí. Na konfrontaci je teď nejlepší čas. Ano, v roce 1995 bych ji nedoporučoval. To jsme se opravdu sbírali z těžkých časů a Západ byl jinde.

I Brno je fenoménem

A když tedy nyní máme tuto nastupující generaci mimořádných talentů, v těchto dnech jsme na očích i díky předsednictví v Radě EU, není právě teď ten ideální čas exportovat tuto naši „mladou“ kulturu a pomoci jí soukromým sektorem?

Jde spíše o příležitost do budoucna. Předsednictví utíká a uteče, ale je to o kontaktech, o možnosti na sebe upozornit a něčeho dosáhnout. Proto jsme uskutečnili ten Řím. Málo platné – centrem křesťanské Evropy je Řím, centrem politické Evropy je Brusel.

Byl jsem zvědavý, jak to bude v Římě znít, protože každé dílo zní na různých místech jinak. Prodaná nevěsta v Paříži zní tak, že myslíte na Rossiniho. Tak mě zajímalo, co udělá svatá Ludmila z Tetína (a do jisté míry také z Teplic, kde žije autor díla Jan Zástěra a odkud toto výjimečné dílo pochází) v Lateránu v Římě, v matce kostelů.

Nic. Zněla tam normálně, jako doma. Stalo se to nejlepší, co se mohlo stát. Bylo to úžasné a lidé měli při závěru slzy v očích.

Než české předsednictví je ale daleko důležitější Rok české hudby, nyní tedy rok 2024, Smetanovské dědictví. Janáček a Smetana se v magickém roce „4“ narodili, Smetana a Dvořák v něm zemřeli.

K tomu 24. roku přitahujeme pozornost světa, a já si myslím, že toto bude ta potřebná příležitost ukázat, že česká muzikalita je naprosto mimořádnou součástí světového kulturního fondu…

Pro kterou teď stavíme infrastrukturu…

Ano, to je velmi důležité. My nevíme, jak tu žijeme, nevíme, co tu máme. Když se v Praze podíváte, co kde večer hrají…

Vynechme Vídeň, která je naprosto mimořádným místem v tom smyslu, že každý večer hostí dva koncerty, které oba vstoupí do historie, a vy nevíte, kam dřív.

Ale například v Paříži jste třeba týden a není nic! Nikde nic. Pařížská opera hraje jedno dílo šest týdnů a není nic jiného. Zato v Praze můžete jít na balet, můžete na Figarovu svatbu, na Rusalku, nebo na cokoli jiného, a ta kvalita je minimálně velmi dobrá, někdy i hvězdná. Praha se dnes zcela nezpochybnitelně řadí mezi světové kulturní metropole a my to nevíme. Jezdíme kolem toho tramvají z práce domů, šlapeme po tom.

Rostou podle vás podobně i Brno, Ostrava, nebo jiná města?

A to jsme ještě nemluvili o Brnu! Jak to bylo do určité doby nepravdivé, tak dnes je Brno fenoménem.

Nějakou shodou okolností se tam šťastně sešlo několik lidí – někdy to prostě stačí – a z večírku udělali nebe. Je tam neuvěřitelný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, k tomu tam máte mimořádně silného Jiřího Heřmana, ředitele Janáčkovy opery Národního divadla Brno, dále tam je Dennis Russell Davies, šéfdirigent Filharmonie Brno a management kolem něj, pak tam máte osvícené primátory, kteří, ač se střídají, tak mají společný cíl. Paní primátorka Vaňková si teď vzala kulturu za svou gesci.

Tam nebude náměstek pro kulturu, primátorka totiž osobně chápe, co je kultura, klobouk dolů. No panečku! V situaci, kdy stát dává 2,5 miliardy na stavbu tamní koncertní haly.

Pojďme se vrátit do Prahy. Mluvil jste o židovsko-křesťanských kořenech Evropy, jedním z jejich snoubení s kulturou je Svatovítská katedrála. Bohemian Heritage Fund se už několik let podílí na sbírce na Svatovítské varhany, která se nyní blíží úspěšnému završení. Co pro vás tento projekt znamená?

Varhany jsou náš nejhlubší a nejzásadnější projekt. Těch vrstev je několik – největší symbol české historie – katedrála sv. Víta – nemá plnohodnotné varhany. Když uděláte mezi lidmi anketu, nebudou vůbec chápat, jak je možné, že tam chybí. Říkáte si, proč tam chybí? No proto, že jsme katedrálu, vlivem okolností, dostavěli až v roce 1929. Důvody jsou nám zřejmé – v roce dostavby přišla ekonomická krize, pak přišli fašisti, pak komunisti. Dokonce Heydrich chtěl ty varhany postavit – ještě štěstí, že ho zabili, jinak by se mu to snad povedlo.

Po revoluci to také ještě nešlo, nejprve jsme se potřebovali obohatit, vyřešit vztah s církví atd. A pak se to celé stalo, kardinál Duka prohlásil: „tak to uděláme“. Pro mě je to symbol doby, symbol epochy, svrchovaný symbol dlouhého míru a prosperity, protože na to potřebujete obojí. A ty varhany tu zůstanou dalších několik set let. Nejenom, že my už nebudeme, ani ty firmy, a kdo ví, zda alespoň ty státy… To nás všechny tak velmi přesahuje!

Jak říkali někteří proroci, když varhany dostavíte, prý tu zavládne věčný mír a prosperita. Já tomu také tak trochu věřím. Zároveň je to velkolepý hudební nástroj, sám jste zmínil ony židovsko-křesťanské kořeny… A jen těžko najdete něco archaičtějšího.

Vezměte si, že na tento archaický nástroj máme 15 tisíc dárců, včetně obcí a firem. Najednou různí lidé, třeba i mladí pro své rodiče, pro zesnulé, pro prarodiče, začali adoptovat píšťaly, aby tam byla jejich jména. Takže jsme s tou tradicí v pohodě? Asi jsme. Pro mě je ta symbolika drtivá a čistě pozitivní.

Budeme se starat i o to, aby to znělo, aby se konaly varhanní festivaly. Můžete také promítat, abyste přitáhli mladé lidi – jak máme v Praze Signal festival (světelná show, promítaná na významných místech Prahy, pozn. red.), uděláme varhanní festival, to ohromí i ty, kteří třeba nemají vztah k hudbě.

My tu identitu musíme podporovat, potřebujeme si to říkat. Nejsme z umělé hmoty, nejsme produktem současnosti. My všichni odněkud jdeme a máme nějaké předky, pokrevní a duchovní. Pořád ještě žijeme v renesanci, hledáme klíč k obrození člověka, hledáme, čím vlastně člověk je. Ta Michelangelova ruka, podaná Bohu, stále trvá.

Stále žijeme jen přítomností. Ty varhany budou vzkazem do budoucnosti. Stejně jako se zavírají na stavbách lahve se vzkazem na papíře, tak i my vytváříme svůj velký vzkaz do budoucnosti.

Autor: Marek Korejs

Vyšlo na Info.cz 29. října 2022.